Ano, to, co mi říkáte o oné nepochopitelné lásce, je pravda. Je pravda, že hned jakmile řekneme poprvé „ano“, on vše odpouští; v odpuštění jsou však skryté podzemní hlubiny a prohlubuje se zároveň s láskou. Dar odpuštění, jež z nás učiní takového svatého Pavla či někoho, jako byla hříšnice ze svatého Lukáše, nebere konce.
(kard. Charles Journet /1891–1975/, korespondence)
Pátek, 6. července roku 1584. Hned jak jsem přistoupila ke svatému přijímání, uviděla jsem Ježíše. Překypoval láskou a vypadal, že má chuť mě škádlit. Zapředl se mnou zamilovaný rozhovor a promluvil ke mně zprvu mírně: „Volal jsem tě – a neodpovědělas mi“.
Bránila jsem se: „Hledala jsem tě a nenalezla.“
Znovu mi řekl: „Volal jsem tě, moje holubičko, a ty jsi mi neodpověděla.“
A já odvětila: „Hledala jsem tě, můj Nejmilejší. Toužila jsem po tobě, můj Nejmilejší. Milovala jsem tě, má Lásko. Hledala jsem tě, opravdu hledala, můj Nejmilejší, ale nenalezla.“
Ale Ježíš, Láska, Ten, kterého vždycky nazývám Láskou, s důrazem opakoval: „Kdepak, má nevěsto, to já tě tak usilovně volal a ty jsi mi neodpověděla!“
Já se však nedala: „To já tě tak usilovně hledala a ty ses mi vůbec nedal nalézt, můj milý!“
Ježíš, Láska, prohlásil: „A víš ty, proč jsi mne nenalezla? Protože jsi nehledala dost vytrvale.“
Namítla jsem: „A víš, Lásko, proč jsem ti neodpověděla? Protože jsi nevolal dost nahlas, abych tě zaslechla.“
Ježíš, Láska, naléhal: „Hledej mě bez ustání, nevěsto moje, a najdeš mě.“
Já na to: „Křič pořádně a uslyším tě.“
Tu zvolal Ježíš, Láska: „Je řada na tobě, na tobě, abys mě hledala!“
A já, už netrpělivá láskou, jsem vyhrkla: „Počkej, Lásko, víš přece, že jsi řekl, že kdo má víc, má víc dávat. A protože máš víc než já, musíš dávat ty. Dobře víš, že jsi mocnější, bohatší a silnější než já, a víš taky, že miluješ víc než já. Říkáš o sobě, že jsi Pravda; jenže jestli jsi takto mluvil, Lásko, říkal jsi pravdu, a jestli je to opravdu tak, je řada na tobě, na tobě, Lásko, protože jsi mocnější a silnější než já. Volej mě tak hlasitě, abych slyšela tvůj hlas!“
A on hned začal říkat: „Pojď, pojď, moje holubičko, má nádherná, pojď“. A celou mne sjednotil se sebou a takto vzájemně spojeni jsme si spolu sladce povídali – jako důvěrní přátelé –, ale nedovedla bych z toho sdělit ani to nejmenší. A když jsem spočívala ve spojení s ním, šťastně jsem vydechla: Teď jsem tě našla, má Lásko, teď jsem tak spokojená, že jsem sjednocena s tebou, Lásko!
(Marie Magdaléna de’ Pazzi, I quaranta giorni, 41, Tutte le opere, Florencie 1960, s. 235n.)
(O.Carm. • svatá • svátek 25. května)
Texty propria
Kateřina deʼ Pazzi se narodila 2. dubna 1566 ve Florencii rodičům Camillovi a Marii Magdaléně deʼ Pazzi. V osmi letech svěřili rodiče svou dceru do výchovy sestrám maltézského řádu do kláštera San Giovannino dei Cavalieri, kde se o ni starala její teta řeholnice, matčina sestra. Ve čtrnácti letech, o slavnosti Nanebevstoupení Páně, zde Kateřina prožila intenzivní vytržení lásky (první extázi, v přítomnosti maminky, zaznamenává již o dva roky dříve). Během pobytu u sester poznala, že také ona sama chce být řeholnicí.
Bože, jak můžeme být hodni toho, že se stáváme Tvojí hrou? Jak jen se můžeš tolik ponížit, abys o nás takto usiloval? Jak jen můžeš svůj Majestát pokořit natolik, abys o nás usiloval tak, jako ubohý milující člověk usiluje o člověka? S veškerým půvabem, s veškerým kouzlem, s veškerým žárem, s veškerou mocí! Bože, kdo jsme my, že Tě smíme milovat!
Velice mě potěšil váš dopis; zaplať vám to náš Pán. Že jsem nepsal, nebyl nedostatek dobré vůle, poněvadž si opravdu přeji vaše velké dobro, nýbrž protože se mi zdálo, že hodně už toho je napsáno, aby se mohlo pracovat na tom, na čem záleží, a že to, co chybí, chybí-li něco, není psaní nebo mluvení, neboť toho obvykle spíše přebývá, nýbrž mlčení a konání. (…) Čeho máme nejvíc zapotřebí, je mlčet duchem i jazykem před tímto velkým Bohem, jehož řečí, kterou on slyší, je pouze mlčenlivá láska.
(Jan od Kříže, dopis bosým karmelitkám v Beasu, 22. listopadu 1587)
Uchovej si víru v lásku, ať se stane cokoli.
A pokud se ti zdá, že v tobě Bůh spí,
neztrácej naději: je to další dar,
který ti On připravuje, moje drahá sestřičko.
(Alžběta od Nejsvětější Trojice, úryvek básně, překlad Jan Poříz OCD)
Když první společenství křesťanů lámalo chléb v poslušnosti Pánova příkazu, činilo to pod dohledem Marie, která doprovázela první kroky církve: „Ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií“. Panna Maria „bdí“ nad gesty svého Syna, která svěřil apoštolům. Jako ve svém lůně chránila Slovo, které se stalo tělem, poté co přijala slova anděla Gabriela, stejně tak znovu chrání v lůně církve gesta, která vytvářejí tělo jejího Syna. Kněz, který na základě daru přijatého ve svátosti kněžství opakuje tato gesta, je chráněn v lůně Panny.
(papež František, apoštolský list Desiderio desideravi, odst. 58; červen 2022)
Neměj strach zamířit výš, nechat se milovat a osvobodit Bohem. Neměj strach dát se vést Duchem svatým. Svatost tě nečiní méně lidským, vždyť je setkáním tvé slabosti se silou milosti. Jak říkal Leon Bloy, nakonec v životě „je smutné jen jedno jediné: že nejsme svatí“.
(papež František, apoštolská exhortace Gaudete et exultate, odst. 34; 2018; exhortace zde cituje z Bloyova románu Chudá žena)
Na chodbě v domě pro hosty jsem vrazil do mladého švýcarského opata, Doma Marie Josefa. Dvacet pět z padesáti mužů jeho komunity bylo mobilizováno v poslední válce. Teď, když jsou zpátky, dává jim v refektáři všemožnou četbu, aby je uchoval v kontaktu s tím, co se děje v církvi venku. Chce, aby slyšeli o sociální situaci a o tom, co církev právě teď dělá – kněží v továrnách a podobně. Nevěří, že by mniši mohli zapomenout na své živé spojení se zbytkem mystického Těla Kristova.
Dom Marie Josef čte Léona Bloye a má ho rád, především proto, že rozumí utrpení. Nechal své novice, alespoň ty, kteří byli ve válce, číst Chudou ženu.
(Thomas Merton /1915–1968/, deníkové zápisy z prosince 1947)
Jsem velice ráda, že brzo odejdu do nebe, ale když myslím na toto slovo Boží: „Hle přijdu brzo a má odplata se mnou, abych odplatil každému podle jeho skutků,“ říkám si, že u mne bude Bůh na velkých rozpacích. Nemám žádné skutky! Nebude mi tedy moci odplatit „podle mých skutků“… Nu dobrá, odplatí mi „podle svých vlastních skutků“.
(Terezie od Dítěte Ježíše, Poslední rozhovory, 15. května 1897)
+ Milá Wando!
Přibaluji dopisy na cestu. (…) Teď Ti chci ještě říci a dopovědět, co jsem Ti řekl už v pátek: důvěřuj Bohu, kterému Tebe a Tvoji zkoušku svěřuji s pokornou prosbou. Svěřuji Tě Kristu a svěřuji Tě Jeho Matce. Poněvadž v posledním bodě máš ještě nějaké vnitřní obtíže „se sebou“, chci ten bod, mohu-li to tak říci, učinit svým. Moje svěření se Matce také přicházelo postupně a stálo určité síly. Poslal mě k Ní Syn. A sv. Ludvík de Montfort mě naučil, jak velmi stojí vztah k Ní na vztahu k Vykupiteli a k Nejsvětější Trojici. Prosím, aby sis s těmi obtížemi nedělala starosti. Beru Tvoji věc za svou. A důvěřuji. Ještě Ti dám před odjezdem škapulíř.
Br. [atr]
(Karol Wojtyła /1920–2005/, korespondence z 60. let)